Obětovat se pro druhé …? NE!

O sebeobětování  jsme tu už psali, ale protože se v euro-americké civilizaci jedná o téma více než aktuální, musíme se k němu ještě vrátit. A pravděpodobně se k němu vrátíme i v budoucnu. Euro-americká společnost je totiž doslova promořena mesiášským syndromem. Řada lidí žije v omylu, že jsou svým obětavým přístupem druhým prospěšní. Většinou bývá opak pravdou. Většina adresátů této obětavosti se cítí být touto obětavostí naopak omezována.

S oblibou připomínám, jak jsem byl v Americe svědkem toho, že jeden takový obětavec v metru natlačil nevidomou dívku proti její vůli do sedadla, které předtím uvolnil, v domnění, že se ona dívka odmítá posadit z falešné skromnosti. V domnění, že jí tím prokazuje bůhvíjakou službu. A ještě se cítil dotčen, když to od ní jaksepatří schytal. Měla totiž svoje důvody, proč si nechtěla sednout a pro které jí bylo příjemnější zůstat stát. Asi netřeba dodávat, že většina „obětavců“ si svým obětováním kompenzuje neuspokojení nad svým vlastním životem.  Mají potřebu vnutit svoji představu o štěstí alespoň druhým a prosadit ji u nich, když už to nedokázali sami u sebe. Nejčastěji se takto obětují rodiče vůči svým dětem, čímž jim poskytují snad nejhorší službu, jakou mohou. Neustálým „voděním za ručičku“ a „umetáním cestiček“ dětem nikdy neprospějí. Učí je tím závislosti a neschopnosti samostatně se prosadit v dynamicky se měnícím světě.

A ještě jeden příklad sebeobětování … Najdeme ho v oblasti sexuality. Velmi častý je model, kdy žena manželovi „podrží“, aby od něho měla pokoj, přestože sama zrovna nemá o milování zájem. Nevědomý muž se zaraduje, že si uleví, odbude si svých pár pohybů s následným výstřikem a odvalí se, aby zachrupnul. Vědomý muž, pokud zjistí, že partnerka ustoupila jeho naléhání na rychlovku jenom proto, aby měla pokoj od jeho přetlaku ve varlatech truchlí, protože ví, že tím byl zatlučen hřebíček do rakve jejich štěstí. Ví, že pokud by se situace opakovala a pokud by se z ní stal standardní vzorec jejich soužití, tak se budou jeden druhému odcizovat a oddalovat, až se z nich nakonec stanou namísto partnerů a milenců dva spolubydlící.

Nevědomý muž takové partnerčino obětování konzumuje dokud „to jde“, dokud „mu dá“. Vědomý muž se varuje opakování takové chyby a hledá s partnerkou řešení. Nevědomá žena se k takovému sebeobětování uchyluje v mylné představě, že tím vztahu prospěje, že bude mít „pokoj od mužova naléhání“. Ale ve skutečnosti může očekávat stejný efekt, jako když nakrmí hladového toulavého psa v domnění, že se ho tím zbaví. Samozřejmě nezbaví a příštího večera se hladový toulavý pes bude domáhat své pravidelné a důvodně očekávané večeře. Vědomá žena se k takovému „podržení“ neuchyluje, protože ví, že by tím ze všech nejvíc škodila sama sobě, že by tím sama v sobě prohlubovala bolestnou propast odcizování.

Vědomý muž a vědomá žena v takové situaci otevřeně hledají způsob, jak si udržet vzájemnou blízkost a nezabíjet svoji lásku.

Zajímá vás téma partnerských vztahů a sexuality? Rádi si rozšiřujete obzory? Jestli ano, podívejte se SEM